Po čtyřech vyčerpávajících dnech, plných obav, bezmoci, smutku a nadějích Vám představuji Kleonky holčičku Leontýnku, která jako jediná ze sedmi štěňátek, si snad vybojovala svojí šanci na život. Pro Kleošku i pro mě to byly čtyři vyčerpávající dny, které se mi stále zdají jako zlý sen. 1.9. - den první Kleonky těhotenství po celou dobu patřilo k těm nejpohodovějším, co jsem prožila s našimi holkami. V sobotu dopoledne jsem si však všimla, že je Klea nějaká unavená a odmíta jíst i pít. Přemluvila jsem jí k pár kouskům krútího masa, které záhy vyzvracela. Pár dní před porodem už fenky nechutenstvím můžou trpět. Celý den nakonec apaticky proležela a to mi už bylo divné.
2.9. - den druhý Jakmile jsem ráno vstala, šla jsem zkontrolovat Kleu. Apaticky ležela a opět zvracela. Na nic jsem nečekala, naložila jsem jí do auta a odjela na kliniku Live v Litoměřicích, kde naštěstí sloužila vynikající lékařka paní Štolcová. V první moment to pro mě byla úleva, věděla jsem tak, že Kleoška je v těch nejlepších rukách. Po cestě mě napadlo, že Klea mohla sníst nektarinku i s peckou, protože den před tím jsem našla na zemi vysypaný košík s ovocem. Byla to jen jedna z možností, ale s paní doktorkou jsme se k ní neupínaly, vzhledem k blížícímu se termínu porodu. Provedla se tedy veškerá možná vyšetření - RTG s kontrastní látkou, sono, krev, teplota a vše bylo v normálu včetně srdeční akce štěňátek, která byla v tu chvíli vidět a i srdíčko maminky bylo v klidu. Klea dostala infuzi s výživou, odjely jsme domů a navečer se opět vrátily na kontrolu a infuzi. Mezi tím byla Klea stále apatická. Děložní krček byl uzavřený, žádné štěně v porodních cestách, hodnoty a teplota pořád v normálu, zkrátka žádná indicie, která by věstila blížící se problém. 3.9. - den třetí Celé dopoledne se mi zdálo, že se Klea mírně zlepšila, začala pít, ale jídlo jsem do ní nedostala a stále ležela. Kolem šesté hodiny se šla vyvenčit a vrátila se mi umazaná od hnědého masivního výtoku. V tu chvíli se mi sdrce sevřelo poprvé, věděla jsem, že je zle. Bez váhání jsem jí naložila do auta, po cestě jsem zavolala na kliniku a oznámila její stav. Než jsme dojely, čekal na nás už pan doktor Vomáčka, majitel kliniky a čtyři sestřičky. Následovala nejnutnější vyšetření, sono ukázalo 2 srdíčka bez akce a již se naměřila zvýšená teplota. Klea tři dny nejedla, byla zesláblá, ale ne dehydratovaná, což umožnilo okamžitý císařský řez, který se musel provést v zájmu jejího života. Když odcházela na sál dívala se na mě smutně a já jí opuštěla se slzami v očích. Odjela jsem čekat domů. Po dvou tísnivých hodinách zvonil telefon a já jsem cítila zlé zprávy: Paní Krtková, operace proběhla bez komplikací, fenka je na tom relativně dobře, dvě štěnátka se narodila mrtvá, pět se narodilo živých, ale neživotaschopných, dělali jsme co jsme mohli, přežilo jen jedno štěně s šancí 50:50. Můžete si pro fenku přijet. Celou cestu jsem si říkala: proč, co se stalo ? Stalo se následující. Štěňátka přišla na svět 59. den březosti, ale vzhledem k tomu, že krytí proběhlo navečer a druhý den jsme překryli, tak faktický den jejich vývojové zralosti, byl 57-58. Je to hranice, kdy plicní epitel není ještě dostatečně vyvinutý na to, aby mohla štěňata samostatně dýchat. Celou tuto pro mě chovatelskou tragédii odstartoval fakt, že v jednom děložním rohu byla uložená pouze dvě štěňata a v druhém jich bylo pět, bohužel velmi nešťastně umístěných. Zárodky se uhnízdily těsně za sebou, jak plody rostly, začaly na sebe tlačit, a poslední štěně vytlačilo roh až do děložního hrdla. Toto štěně odumřelo, došlo k rozkládání a jeho obal se protrhnul. Konec děložního rohu byl již nekrotický a tak pan doktor musel provést ještě jeho plastiku, proto operace byla náročnější. Štěňátka tak od šance na život dělil pouhý jeden den!!! 59. den jsou již plíce schopné přijímat atmosferický kyslík. Tíživý pocit zmaru, lítosti a bolesti byl nesnesitelný, ale musela jsem začít fungovat a starat se o Kleošku a její miminko. 4.9. - den čtvrtý Byla noc, Klea po narkóze ne a ne přijít pořádně k sobě a ve štěňátku to zlověstně chrčelo. Vzala jsem náhradní mléko a drobečka jsem šla přikrmit. Sací reflex byl dobrý. Každé dvě hodiny dostalo nabaštit. Nad ránem se Klea začala mátořit, jíst a pít. Kolem deváté hodiny přestalo mít štěně zájem o mléko, leželo a začaly viditelné potíže s dýcháním. Akorát jsem měla s Kleou jet na kontrolu, tak jsem miminko zabalila do košíku a vzala sebou, s mrazivým pocitem, že se vrátíme bez něj. Ničila mě představa, že uvidím prázdný pohled nechápající a nešťastné Kleošky. Paní doktorka Štolcová snad umí zázraky. Říkala - umřít můžeš vždycky, teď zabojuj. Dala mu léky proti možné plicní infekci a vitamíny na povzbuzení. Výhodou malé bojovnice Leontýnky byla její váha 360g. Po přijezdu domů, jako mávnutím kouzelného proutku, se dala maličká do pohybu, instinktivně našla maminčiny struky a dala se do jídla. Její vitalita byla hodinu od hodiny výraznejší. DNES Mami Klea má šťastný výraz v očích, pooperační stav zvládá zatím dobře. Malá bojovnice Leontýnka svojí šanci, jak se zdá chytla a nechce se jí vzdát. Přestalo v ní chrčet, má už mléčný krok, baští a cestuje po bedýnce. Vyhráno sice nemá, ale já jí věřím. Už kvůli Kleošce to musí dát. Vím, bylo to dlouhé čení, ale asi se z takového zoufalého a smutného zážitku musí člověk vypsat. Příroda občas člověku ukáže, jak dovede být zlá, krutá a nelítostná a my si uvědomíme, jak jsme proti ní slabí a bezmocní.
Poděkování Z celého srdce, děkuji panÍ doktorce Štolcové, panu doktoru Vomáčkovi a celému týmu sestřiček z kliniky LIVE, za jejich obětavou péči o Kleonku a nesmírně lidský přístup ke mně. Není to poprvé, co zachraňovali moje milované....Terezku, Bandittu a Barušku.
|